cinnamon life

bare la meg sove

8. august 2016 at 9:53 | Raven
Zataženo, občas kolabs. Pořád to není dobrý.

Stav před dvěma týdny: Hroutím se, je mi hůř než kdy předtím a nedokážu to unést. Všem na potkání se omlouvám za svůj stav. Cítím se zoufale a bezmocně a jediné, co mi neustále rezonuje hlavou, je babičina v afektu vyřčená věta: "Sakra, nelituj se!" Pak se omluvila. Ale to už je stejně jedno.

Stavím se na nohy jen abych zjistila, že se na nich stejně neudržím. Lžu o stavu svého nedominantního zápěstí a vymlouvám se na práci a nehodu při otvírání krabice. Vrcholem je, když svoje oslabené svaly napínám na zrezivělém zábradlí na pavlači pět metrů nad zemí, když lezu přes zamčenou branku za M.
"Jak si se sem sakra dostala?!"
"Obešla jsem překážky."

Stav před týdnem: Huntuju si tělo a zásoby použitelné energie se tenčí. Bolest, kolabs, nemocnice. Antibiotika a "hodně tekutin a klid" jsou záminka proč být zavřená doma, mít bolesti hlavy a kašlat na všechnu realitu (i když to tak úplně nechci, stejně k tomu nezadržitelně směřuju). Koukám na hřbety knih ve své knihovně a neubráním se myšlence kde se to tu všechno vzalo? Nejsem schopná fungovat. Škola? Zkoušky?! PROJEKTY?! Hahaha... Z data v kalendáři bych už měla asi panikařit.

Paradoxně, s F. jsme si to vyjasnili a teď jsme jeden pro druhého bodem, který všechno drží jakš-takš pohromadě... alespoň na dobu neurčitou.

Nevím, co bude dál, a je mi to jedno.
A až toho zase bude moc...prostě si půjdu lehnout.

hvis jeg mislykkes, vil jeg falle fra hverandre

19. june 2016 at 18:43 | Raven
Hlavní je nepanikařit. Nádech, výdech. Nesmíš se vypařit. Počítej. To je ono, počítej.

Počítám kredity a každou chvíli začínám brečet. Druhé F svítí vedle prvního F a jejich rudá záře je tím silnější. Nezvládla jsem to. Prvotní vztek a potřeba (sebe)destrukce nad provedenou nespravedlností (co víc o tom mám kuva vědět?!) už jakž-takž polevila.

Namísto toho vzdávám další nepotřebný předmět (sbohem, historie) a pomalu formuju email s prosbou o termín na září. A počítám. Když odhodím dva předměty, zbyde mi dost kreditů na další postutp? (opravdu se nedivím, že Foletti nenávidí tenhle systém, sbírat kredity na další postup je k vzteku!) Počítám, a zbyvá mi jedna zkouška. Poslendí před létem, a poslední do kreditového minima tohoto semestru.

I kyby měl svět shořet a měsíc explodovat, tuhle musím udělat. Když to neudělám, neotevře se mi žádost na další studium. Když nebudu moct podat žádost, nejsem evidovaná v dalším ročníku, nejsem student a nemůžu si včas sestavit rozvrh. Když si nesestavím rozvrh včas, budou v září všehny předměty plný a skupiny rozebraný, a nebudu moct dát šéfové vědět, jak mám školu, a tudíž nebudu mít práci. ("studenti mají studovat, ne pracovat")

Na jedné zkoušce náhle stojí celá moje blízká budoucnost, a to ani nejde o státnice.

Hroutím se a mám chuť se na celou školu zvysoka vykašlat. Nejraději bych všechno nechala ležet a odjela do toho Říma hned, hlavně daleko od všeho a od všech, co mě ničí.


Včera se za mnou F. stavoval do práce. Zaskočilo mě to, a celou dobu našeho krátkého rozhovoru jsem měla v rukách ledové kafe a byla jsem moc zaneprázdněná jeho konzumací. Nevím, co mu mám říkat, a tak jen ploše odpovídám a uhýbám pohledem. Vyložil si to jako stud a červenání. Políbil mě na čelo a já mu popřála štěstí ke státnicím. Pak zase odešel.
A před chvílí jsem si na něm přes email vybila vztek z nezvládnuté zkoušky. Výborně, Raven, jen tak dál.

Jdu se učit. But first, let me have a cry and mental breakdown. (viz.)

Jeg ønsker å løpe vekk fra alt.

12. june 2016 at 0:14 | Raven
Všechno je špatně.
Čtvrteční zhroucení a brekot do polštáře, a to jsem měla sakra co dělat, abych to vydržela až domů. Propad do temnoty završuje probdělý pátek a apatická sobota. Neústupná únava, neschopnost normálně spát a bolest v žaludku i v hlavě. Jsem na sebe navztekaná, nezvládla jsem tu jedinou zkoušku, na které tento rok záleželo, a poslední šance napravit napáchané škody je příští čtvrtek... ne že by na tom záleželo.

Jsem na dně, je mi zle po všech směrech, a nejraději bych jen celý den proležela v posteli a zírala do zdi. Nemám sílu se do toho nořit znova. Nemám sílu to ani číst, a nenutí mě k tomu ani výhružka prodlužovaného studia, která je dost možná, pokud to neudělám ani letos... protože jen težko udělám tuhle zkoušku příští jaro, když budu v jiné zemi, že...

A do toho všeho mi přijde email od manžela, alkoholem opojený a medem politý, s informacemi, že se z nervozity z nadcházející přednášky strašně opil, pak s italským kolegou a následně jakousi spolužačkou protančil zbytek noci na lodích uprostřed přehrady, a přitom strašně chtěl být tady, se mnou, protože mu chybím. A že doufá, že se mi daří, mám už všechno hotové a že se brzy uvidíme... A já ani po druhém čtení nevím, co bych mu na to měla odpovědět.

"Ahoj, ne, není to dobrý, prolítla jsem... uvidíme se asi 29. P.S.: a prosím, buď trochu soudný, a nevypisuj mojí sestře slohové práce o tom, je u mě doma tolik prachu, že z toho máš skoro alergie - od matky pak celý týden poslouchám, jaký jsem bordelář a ty chudák, a na to zrovna teď vážně nemám nervy" ... no dobře, tohle by asi nešlo.

Fakt nevím, už nic nevím. Jediná věc, která mě aktuálně fakt štve, je skutečnost, že se mi na účtě krčí posledních 90 usmolených korun, a že tedy až do výplaty nemůžu ani uvažovat o jízdě vlakem do hezčích okamžiků... nemožnost utéct, neschopnost zůstat.
Neschonost aktivovat jakékoliv schopnosti.

ughidontknowanymore

5. february 2016 at 23:16 | Raven
Kdybych nebyla líná, mohla jsem si témata z gotiky vypsat už dávno, a včerejší noc by byla pouhé opakování, a dnešek by tudíž byl méně stresující. Ale to ne. Přišla na mě prokrastinace. Prokrastinace je matkou všech neřestí! Nadruhou stranu, pořád je to matka, a ty by se měly poslouchat...
Takže namísto toho jsem do čtyř do rána vypisovala klíčový body jednotlivých gotických stylů v různých koutech Evropy, načež jsem na dvě hodiny usnula s vylomeným krkem na gauči (tak to dopadá, když se vám milý roztahuje přes jednu půlku postele, zatímco druhou zabírá jeho počítač), jen abych v sedm ráno pokračovala. Nutno říct, že ráno bylo vysloveně jarně krásné, a když do pokoje svítilo slunce a od okna voněl rozkvetlý hyacint, na chvíli mi přestalo být líto, že není sníh. Posilnila jsem se povzbuzujícími léky, narvala do očí čočky (minulý týden se mi zlomily brýle, když se daří, tak se daří, no ne?) a vydala jsem se čelit neznámým vodám zkoušky z gotiky.
A zvládla jsem to. Za odměnu jsem si koupila Drákulu (je ostuda, že až doteď neměl čestné místo v mé knihovně) a tabulku čokolády.

A jelikož jsem se z té podivně otupělé euforie z ukončení veškerých zkoušek jakžtakž probrala až teď, po dlouhém terapeutickém zákroku ve formě zhlédnutí třetí řady seriálu Darja, a konečně jsem tak nějak znovu začala vnímat svět okolo, zjistím, že Drákulu zalehla kočka, a čokoláda už je dávno pryč. To je život...

A od 22.2. začínáme nanovo.

det er vakkert vintervær...eller ikke?

28. january 2016 at 18:13 | Raven
Kdyby mi to nebylo blbý, nejspíš bych vám popřála šťastný nový rok... ale je konec ledna. Nadruhou stranu, před chvílí jsem odevzdala seminárku z architektury, a můj mozek se ještě nestihl zresetovat, takže si to nejspíš můžu dovolit: tak šťastný nový rok.

Vím, že jsem zpomalená. Halloween prožívám asi měsíc a pak už mám rovnou Vánoce, a z těch zase žiju do půlky února... takže světýlka na oknech mám ještě teď (a jelikož mi praskla žárovka v lustru, slouží teď jako zdroj světla). Stromeček tu zůstane až do dalšího roku (pokud neumře), a jediná ztráta, se kterou se nejsem schopná vyrovnat, je cukroví. Na druhou stranu, řešit problémy tím, že nejím, se zatím osvědčuje.
Stěny pokoje zdobí neurčité značky na budoucí police. V knihovně mám bordel jako ještě nikdy (o zbytku bytu nemluvě). Snaha o pořádek na stole vyústila v bordel všude kolem. Ve všem a na všem jsou kočičí chlupy, a od včerejší noci se Slečnou Š. a F. a spoustou vína i skvrny od vína. Víte, jak nejlépe trávit noc před velkou prezentací k doktorskému studiu? Opíjením s přítelkyní a její kamarádkou, a následným půlnočním blbnutím na houpačkách v blízkém parku.

Zkoušky, koncem prosince tak hezky rozvržené, nakonec probíhaly úplně jinak. Jak taky jinak. Tři už mám úspěšně z krku, čtvrtou jsem dopsala dnes (a že mi ten Nidaros dal pěkně zabrat) a poslední dvě se táhnou do února, gotika pátého, seminárka do germanistiky do konce měsíce. Pravěká náboženství jsem po rozumném zvážení prostě vzdala, nemám na to čas, sílu a ani odvahu. Tak trochu to vzdávám a noci před zkouškami už neležím v knihách, ale stavím puzzle. Nový level prokrastinace. No a ještě sbírám achievementy ze Serious Sama. Poslední úlovek: Lovec kachen (zabij 100 harpyjí odstřelovací puškou). Protože mám tolik času nazbyt.
Navíc padl plán s Kodaní. Meh.

Nejhorší zjištění nového roku: můj plán s bakalářkou nevychází, můj milý profesor není a v nejbližší době ani nebude usilovat o pozici školitele, takže teď je to buďto Foletti, nebo... vlastně nic. (Ještě se můžu zeptat Kesnera, ale jeho zaměření je přeci jen na současnost, a moc by mi s prací nepomohl.) K tomuhle prostě už není co dodat...

Jediné dobré zprávy jsou nový ISIC (kde už se konečně sama sobě trochu podobám), finální rozvrh na další semestr (doufám), a potencionální brigáda v Kočičím pelíšku (prosímprosímprosím). A jestli všechno dobře dopadne, půjdu si do hračkářství koupit panenku a budu spokojená. Ještě kdyby tak na všechno napadal sníh. Deset nad nulou v únoru (skoro)? To není zima podle mých představ.

Takhle si ten sníh užiju leda ve Středozemi.

drømme lysvåken

28. december 2015 at 6:12 | Raven
Chtěla jsem odpovědět na komentáře a chtěla jsem napsat další článek. Ale nestíhám.

Připadá mi, že neumím skloubit smysluplnou větu. Už zase. Jakmile si sednu k psaní, všechny myšlenky se rozeběhnou a já nevím, jak a kde bych měla začít. (A ty hrubky! Onehdy jsem napsala "myš" s i... a bůhví, co napíšu sem, protože na kontrolu pravopisu po páté ráno upřímně tak trochu kašlu.) A tak nepíšu nic smysluplného, co bych mohla později nějak zužitkovat, ztrácím víru ve schopnost podat jakýkoliv fantaskní příběh, a místo toho plácám momentky ze života tady na blog. Bavte se.

Jeg føler det i mine årer, og det forsvinner ikke

13. december 2015 at 21:12 | Raven
Zkouškové ještě ani nezačalo, a už se na mě podepisuje. První energetický kolabs před pár dny, přesně den poté, co jsem se cítila jako chodící koule energie.

Máti dělala pořádek v kuchyni a našla starý překapávač, takže teď každé školní/akční ráno začínám hrnkem černého asfaltu. F. krčí nos, srká svůj zelený čaj a tvrdí, že po třetím hrnku kafe lítám po bytě víc než Geronimo. Uznávám, moje slovní projevy jsou po kafi tak třikrát rychlejší a pětkrát delší, než ve stavu bez kofeinu... ale jiný efekt to opravdu nemá, pořád chodím všude pozdě.

det er ikke noe slikt som "for mye kaffe"

25. november 2015 at 8:10 | Raven
05:00
Když večer od půl šesté do půl osmé pijete obří kafe, aby kofeinový šok nějakým způsobem přenesl vaše chřipkou zdevastovaný tělo přes úžasnou, ale jako vždy nekonečnou přednášku o gotice, nežádoucí účinek může být, že po zbytek noci budete sedět u počítače a po milionté rozmýšlet téma semestrální práce do Formy&Funkce, hledat v systému školní knihovny literaturu k sepsání příručky o jazyku, který zas tak dobře neovládáte, a pomocnou literaturu vůbec, dohledávat a opravovat špatně zapsané francouzské názvy katedrál, zkoumat mimo jiné okruhy ke státnicím a dělat si manikúru při sledování Gilmorových děvčat.
Za hodinu a čtyřicet pět minut mi zvoní budík. V devět mám přednášku.
Zabte mě.

vil du bli min valent... lege?

20. november 2015 at 1:34 | Raven
Týdenní pronásledování migrénou vyvrcholilo pondělního večera zimnicí. Začalo to nenápadně, mírnou bolestí v krku a touhou přitopit. Skončilo to tak, že jsem ležela v posteli v tlustých ponožkách, mikině, pod dekou a dvěma peřinami, a stejně F. cítil, že se třesu jako ratlík. O půlnoci nastal zlom a přišla horečka, kdy mám hlavu jako heliový balónek a příjemné teplo mi barví tváře. Přecházet vzdálenost pokoj-kuchyň je nebezpečný hazard se životem. Nemám doma paralen. Celou noc mě pronásledují divné sny a každou půlhodinu se budím. Zdá se mi, že hořím. Mám rudé dlaně a chvílemi nesnesu na kůži žádnou pokrývku. Sálá ze mě takové horko, že je to moc i na F.

"Asi jsem právě došla do stádia, o kterým sní každý cosplayer - naprosté sžití s danou postavou."

melodi i våre hjerter - sangen av fjellene

8. november 2015 at 6:26 | Raven
Za ten měsíc, co jsem se neozvala, se mi povedla spousta věcí.

Romania

5. october 2015 at 17:58 | Raven
Čekám, až mi kolegyně konečně pošle svou část společného projektu, který mám zítra prezentovat, a z nudy a vzteku si uklidňuju nervy nad fotkami z Rumunska...

zombie, zombie

2. october 2015 at 14:37 | Raven
Slavím úspěch měsíce září. Achievement unlocked: ZOMBIE WALK

aneb konečně jsem se dokopala ke svému vůbec prvnímu zombie pochodu v Brně. Yay!

fanget i mitt sinn

22. september 2015 at 15:55 | Raven
Strašně nerada chodím do školy uprostřed odpoledne. Rozhazuje mi to "režim". Raději jsem tam od rána, hezky v tahu, sem tam s pauzou na kafe. Klidně vstanu brzy, abych vše v klidu stíhala, ale opravdu nezvládám první přednášky ve čtyři. Odpoledne totiž přichází krize. Odpoledne jsem unavená a vystrašená. Odpoledne se probudím z poobědového šlofíka, který měl trvat dvacet minut a ne dvě hodiny, jsem zmatená, rozlámaná, a podlamují se mi nohy. Cestou do kuchyně se zabíjím o dveře a shazuju sušák na šaty, děsím kočku i sebe tou tupou ránou, která zaduní bytem, a ani si nevšimnu, že jsem se řízla do ruky, protože je tak studená a odkrvená, že stěží registruju, že je moje. Brní mě rty a chce se mi brečet, protože právě teď (možná, orientační týden je velká neznámá) začíná přednáška, a já na ni nejsem...

"Tror du det teller?"

19. september 2015 at 10:44 | Raven
Půl osmé ráno, loučení na Hlavním nádraží. Vlak odjíždí a já zůstávám. Deja vu.

Noc mimo byt, velké pečení pizzy a spousta objímání. Panika, když zjistíte, že za hodinu a půl máte vstávat, a ještě jste ani neusnuli. Ráno sedíme u něj v kuchyni, mezi povídáním se podává snídaně. Venku je chladno, mám holá kolena a nemám kabát. Slunce příjemně kouše, tak jak to mám ráda. Z nádraží jdu směrem na Čáru pěšky, míjím zavřeného Jakuba a uvědomím si, že se nechci specializovat dál, než k pozdní gotice. Potutelně se usmívám, i když vím, že 'středověk rovná se Foletti'. V tu chvíli jsem ochotná tu šílenost přijmout.

"I'VE NEVER BEEN FOR A WALK IN THE MORNING BEFORE. I'VE WALKED UP 5th AVENUE AT 6:00,
BUT I CONSIDER THAT STILL NIGHT. DO YOU THINK IT COUNTS?"
- Holly, 'BREAKFAST AT TIFFANYS'

O dnešku bych mohla říct skoro totéž. Už je to hodně dávno, co jsem se v sobotu ráno prošla parkem. Nikde ani noha, žádné uřvané děti, jen stromy a listí na zemi. Našla jsem první kaštan tohoto podzimu. A pak na silnici druhý, a v trávě ležel třetí, ještě nevyloupnutý. Jelikož nemám kabát, nemám kapsy. Deja vu. Pár podzimů zpět mi kapsy kabátu přímo přetékaly sesbíranými kaštany. Deja vu. Kdysi mi jedna osoba řekla: "Silmäsi ovat kuin kastanjat..."
Je to už hodně dávno, ne z hlediska let, ale z hlediska událostí. (To jsem byla ještě blond, cha...)
Vi møtte på feil tidspunkt. Det er det jeg holder fortelle meg selv uansett. (Hvis av noen sjanse du leser dette, tror, jeg husker bare den beste av oss. Og jeg håper du gjør det, også.)

Stoupám po schodech do bytu, do očí mi svítí slunce, jsem rozcuchaná a mám chuť něco udělat, něco vytvořit, napsat. Dneska by to mohlo vyjít. Příští týden jdu do školy, první přednášky o germánských jazycích a norské literatuře. A pak gotika, gotika, gotika.

(A čím to, že se mi do života tak moc motá Island, když mám zájem upřený na Norsko? Znamení, možná?)

synge meg til å sove

17. september 2015 at 3:05 | Raven
Po dlouhé době jsem strávila téměř celé odpoledne "doma". S rodiči a sestrou. Bylo to, ugh...vyčerpávající.

Nå er det fem, på telefonen igjen.

14. september 2015 at 1:46 | Raven
Chci si přepsat zápisky z renesance, a přitom sotva vidím na klávesnici. (A k tomu si vyvracím čelist z pantů, protože pořád zívám.) To asi není nejlepší. (Takže se omlouvám za chyby.)

Tři dny v kuse jsem v noci neusnula. Ležím, zírám do stropu, nebo na vnitřní stranu svých víček, a usnu až ráno. Vždycky na chvíli, než výjde slunce. Po probuzení se motám jak po kocovině. Cítím, jak mi dřevění mi jazyk a v horním rtu mi lehce mravenčí - to většinou znamená, že se mozek chystá na úsporný režim. Ale namísto spánku si snaživě polknu tabletku na čilost a čekám, až mě to nejhorší přejde.

Better get me my medicine

Když je tu F., ve spaní mě obejme a celou noc mě drží. Jeho teplo funguje jako sedativum proti úzkosti, když je tu se nou, nikdy se nebojím... A zrovna dnes jsem tu sama.
Je mi z toho divně. Vítr lomcuje neutěsněnými dveřmi a profukuje byt. Meluzína mi zpívá pode dveřmi. Mám ten divný, tíživý pocit v žaludku, pocit, že mě každou chvíli musí někdo/něco položit ruce na ramena a smrtelně mě vylekat. Snad to přes noc přeřvou Hollywood Undead, další probdělou noc už asi nepřežiju. Blbý načasování, jen co je pravda...

Now it's five o'clock, on the phone again
I think I might need another prescription

Tilbake til skolen... eller ei?

7. september 2015 at 18:12 | Raven
- výlet do Tovačova. Zámek, nejstarší renesanční portál na sever od Alp, kouzelná zrcadla a jedno přání. Nová tradice, protože jedno přání ročně se zdá být optimální vesmírnou nabídkou.
- Mezinárodní folklorní festival. Podivný představy a stupidní úsměvy. Pár trapasů a výčitky svědomí. F. v kroji vypadal až neskutečně sexy, ehm.
- zbytek týdne s Janne u mně v bytě, sci-fi maraton, popcorn a fantazírování o tom, co by se mohlo dít za tři až pět let, aneb kočky, vegetariánská kuchyně, velká knihovna a v podstatě hippie grupáč s prvky komunismu. (lol)
- kafe s M. namísto pondělního spánku (pozn.: sehnat dárek k narozkám)
- středeční workshop v MG, aneb yay, udělala jsem si vlastní pasparturu!

Příjemně strávený konec srpna. Má to jen jednu vadu: každá akce si nárokuje dva dny. (a každá z těchto akcí je také více či méně provázena drobnými ataky, ale to je už bohužel samozřejmost)
Za jeden akční den platím dvěma dny nepoužitelnosti. Pořád balancuju na hranici vnímání, víte. Jednou si říkám, že je to na můj stav přiměřená daň, a podruhé se mi chce brečet, že nemůžu nikdy žít víc než na půl plynu.
Ale opravdu se snažím moc se nelitovat. (Takže fňukám, jen když jsem sama, jen tady, a pouze když v noci nemůžu spát.)

Byla jsem si pro recepty u svých doktorů a za dvě krabičky povzbuzujících léků jsem nechala v lékárně přes 400. Na vybrání léků na spaní a na antikoncepci momentálně nemám, leda bych chtěla umřít hlady. (Aneb otec zapomněl na měsíční příspěvek... zase.)

Ale z pohledu rodinných pout... průser.

Gi meg din hånd, vil vår verden brenne.

16. august 2015 at 22:05 | Raven
Nějaký pátek jsem se neozvala. Nějak nebyl čas. Týden po návratu z nemocnice jsem se opět sbalila a jela pryč, tentokrát do Itálie. Tři dny poznávání cizí kultury, tři dny plné umění, dobrého vína a především... nepředstavitelnýho vedra. S paraplíčkem a celá v černém jsem působila tak trochu nepatřičně (prý jsem vypadala jako Barnabas z Temných stínů, heh). K Itálii se pak ještě vrátím v samostatném článku...

V daný moment opět nejsem doma. Jsem s holkama na Vysočině a ještě pár dnů tu pobudeme. Je tu příjemně chladno a rozpálený Brno mi nechybí. Když tak nad tím uvažuju, za celý prázdniny (resp. za uplynulou část) jsem strávila mnohem víc dnů v něčí společnosti, než sama. A přiznávám, že většinou šlo hlavně o společnost F. Byl u mně, než jsem jela do Itálie, a pak semnou strávil několik dnů v kuse, než jsem jela na Vysočinu. A zítra přijede sem, spolu s Richim a D. Poprvé za tu tříletou-čtyřletou tradici existuje někdo, kdo sem přijede kvůli mně, přímo za mnou. A je to zvláštní pocit.
Těším se.
Už možná proto, že si tu letos připadám jaksi nepatřičně. Nebo jsem prostě jen odvykla ryze dívčí společnosti, která se občas baví dost kousavým humorem na můj účet. - Holky mě nevzbudily, protože věděly, že si nemůžu vzít léky (pily jsme alkohol) a obě se motaly v kuchyni a připravovaly oběd. Když jsem se vymotala z ospalosti, zeptala jsem se, s čím můžu pomoct. Odpovědi "Hmmm, ani ne...ale můžeš být prezident tamté židle!" a "No, ne, běž se radši vzpamatovat ze spaní." následoval smích, jakoby šlo o úžasný vtip. Dotklo se mě to víc, než bych si byla ochotná připustit. - Takže to v praxi vypadalo tak, že první den, po první poznámce o mém spánku, jsem utekla ven, kde jsem se na trávě rozbrečela jako malé děcko.
A není to jen o spaní, ale kdykoliv, když si vezmu do ruky knihu, nebo se podívám na email, a nebo se jen třeba chvilku nevyjadřuju, už jsem odstižena z hovoru. Jistě, argument, že je to moje vina, je možná na místě... ale holky tu také mají knihy nebo noťas, a i když jedna čte a druhá pročesává net, stejně se spolu baví. Jen semnou ne. Stejné možnosti. Jen odlišný přístup...

Tak, a teď si připadám jako trapná třináctka, co se snaží vypsat z pocitu odstrčenosti. A dokonce i trochu brečím. Zase. Bože můj... možná bych měla všeho nechat a jít do postele. A vzít si podpůrnou drogu, abych alespoň měla pocit, že jsem se odstřihla sama, z vlastní vůle. Usnu s BlutEngel a budu si přestavovat, jak celej svět hoří.


(Tímto se omlouvám za chyby a překlepy, kterých je jistě požehnaně, protože nejsem zvyklá psát na blog z noťasu, a nemám tu ještě nastavené zobrazení chyb...)

Romania, 6-7/2015

22. july 2015 at 14:43 | Raven
Až teď mi vlastně došlo, že shodou nečekaných okolností jsem se ještě nedostala ke zveřejnění článku o výletu do Rumunska. No, tak tady to je, na závěr s poznámkou o tom, co následovalo...

Hory a serpentiny, nížiny a pole, řeky a vodopády, sníh a písek. Od pátku do pátku v autě, střídáme benzínky a hotely, přehráváme do nekonečna stejný cédéčka, a střídá se smích a pláč, protože jedno bez druhýho nějak nefunguje.
Získaný achievementy (ne nutně chronologicky): sáňkování bez sáněk - interakce s medúzou - nechat se okrást - interakce s policií - znesvěcení svatyně - nalezení oběšencova hrobu - interakce s vlk(odlak)em - radar na toulavý kočky: level up! - ...
Levno, krásná příroda, skvělý jídlo a víno, hrady s kočkama, kostely, fresky a mozaiky, střepy, hrobky... zkrátka všechno, co si vegetariánský kunsthistorik může přát. Dělo se toho tolik, že jen první tři dny byly jako týden. Vlastně jsme se nezastavili, den byl dlouhý a krátký zároveň a já byla střídavě v komatu (hlavně v autě) a v euforii. (aneb příliš akční program na jednoho narkoleptika, heh)
Je těžký popsat každej jednotlivej den, takže dnes jen výběr toho nejlepšího.

Ta en liten tur nedover veien, og se hva du skal finne.

26. june 2015 at 0:08 | Raven
Před pár hodinami tu byla Janne s panem M., aby naložili mou tašku. Kočka to nesla velmi těžce, myslím, že prodělala malý infarkt, že odcházím bez rozloučení.
Už je to definitivní. Zítra touhle dobou budu v Rumunsku. Už zbývá jen vstát ve čtyři ráno a kolem pátý stepovat s batohem a jídlem na Mendláku. (má vůbec cenu chodit spát, když už je půlnoc?)

Jen doufám, že to bude fajn. Bude tam Janne, takže bych nemusela tak moc jančit... ale nevím, jaký to bude, strávit víc jak týden společně s F. (když jsem mu tenhle malý výlet navrhla, téměř bez rozmyšlení řekl ano - pořád nechápu, jak na to mohl přistoupit, a proč jsem mu to především vůbec navrhovala - ať žije záchvat impulzivnosti). Na druhou stranu, přežil se mnou a Janne celý AnimeFest. O kolik horší to může být teď? (o dost)

Když jsem se před lety chystala na deset dnů do Irska, s děckama ze střední mojí mladší ségry, byla jsem paradoxně mnohem klidnější, a strašně jsem se těšila. Teď je to úplně jiný, jsem nervní a mám strach, a to jedu pouze se třemi lidmi, který mám ráda, a se kterýma si rozumím. Wtf, brain? System error?

...so take a little trip down the road and see - what you're gonna find, who you want to be!


Ale snad to bude fajn. Snad dotáhnu nějaký dobrý fotky (a videa). Snad nebudu chtít uprostřed výletu utéct do srdce Transylvánie...
 
 

Advertisement