kom vakre liv å slukk min tørst

4. june 2016 at 0:40 | Raven
Před dlouhou dobou jsem si v knihkupectví koupila Fulghumovy Příběhy z tančírny Century. "Drž mě pevně, miluj mě zlehka" zní velmi poeticky. Ale název nebyl hlavním spouštěčem. To první stránka.
Už tehdy mě napadlo, že mám našlápnuto podobným směrem. A teď mám obavy, že se zcela nekontrolovatelně řítím do stejné propasti, přímo do chřtánu nudy a apatie, od které mě nezachrání ani přestavba celého bytu. Přestavování nábytku není řešení. Asi bych si to už mohla přiznat.

Zkrátka a dobře, umírám na nudu a jednotvárnost. Myslela jsem, že mě práce rozptýlí, ale mimo šílenou únavu, která mě uspí až na celých 6 (!) hodin, se žádná změna nekonná. (Snad jsem se jen utvrdila v tom, že opravdu nechci děti.) Jsem unavená, apatická, zkoušky mě neděsí ani netrápí a celkově na ně kašlu, a užírám se pocitem, že mi něco chybí. Tuším, že v okamžiku, kdy sednu do auta směr Albánie, ze mně všechno tohle podivno opadne, a bude zase dobře. Ale to je až za dlouho a do té doby mi z toho nejspíš hrábne.
Alespoň že mám na příští tři týdny celý byt jen sama pro sebe. (F. se doma učí na státnice)

pozn. pro mé budoucí Já: nezařazeno, necenzurováno. To, co se tu teď chystám napsat, je čistě pouhý výlev všemožných myšlenek. Nejde o můj konečný názor, jsou to jen střípky, co mi lítají v hlavě, a já je chci dostat ven. Nechci nikde sekat hlavy, nechci utnout kontakty a nechci dělat žádné závěry. Jen to chci dostat ven, a nebude to hezké...



"Už je ti líp? Ráno jsi vypadala strašně zasmušile. Nevěděl jsem, co si o tom myslet, trápilo mě to."

- tohle prosím je typická reakce, pokud nemám super-šťastný a vysmátý den. Nemusím se ani cítít pod psa, jen jsem potichu, moc toho nenamluvím, ale tvářím se normálně, a přijde tohle. Ve většině případů je mi dobře, jen se mi nechce mluvit, nebo mám v hlavě úl, který mě zaměstnává natolik, že jsem trošku mimo realitu. No a v takové dny na mně F. pokaždé vybalí tohle. Vytáčí mě to k nepříčetnosti, protože pokaždé mě začne objímat a tulit se, jako nějaký štěně, co se lísá k pánově noze poté, co počůralo koberec.

Během května mi došlo, že jsme s F. dospěli do bodu soužití a stagnace. On tu sice nebydlí, ale tráví tu většinu času. Má tu svůj šuplík, má tu poličku v koupelně, má tu všechny možné věci, a několikrát jsme šachovali s nábytkem, dokud se tu nevytvořil jakš-takš druhý pracovní prostor. Jo, zvykla jsem si, že tu bývá, že okupuje půlku postele. Jenže když tu bývá, je v bytě ticho. Buďto oba pracujeme, nebo relaxujeme každý po svém, ale je přitom ticho. Pouštíme hudbu, abychom zabili to prázdno, co visí ve vzduchu, a já nevím, jestli nám prostě vyschla slova, nebo je to jen přechodný období. Začínám mít pocit odcizení, ticho houstne a hudba se stává vatou, která mi v této roli začíná lézt na mozek. Zvlášť když hudbu pouští i při sexu, a zrovna tehdy mi rozjařený soundtraky typu Miami Beach nepřipadají jako vhodná kulisa... a taky mi už nenapravitelně zprotivil Mozarta.

Často mám chuť se naštvat a hodit všechno špatný na něj. Vmést mu do ksichtu každou blbost, co mě na něm štve, odstrčit ho, když se mě dotýká, když nechci. Shodit ho ráno z postele, aby se na mě přestal tlačit a funět mi do obličeje. Mám chuť mu říct, že skořicový palačinky nejsou kouzelná guma, po které bude můj mozek tabula rasa a já se začnu usmívat, nehledě na to, s jak moc špatnou náladou jsem vstala. Jasně dát najevo jeho matce, že beru antikoncepci - protže to je velké tajemství, na které se nesmí přijít! - a odmítám mít do pětadvaceti první dítě.
Občas lituju, že jsem na to setkání s rodiči přistoupila tak brzy. Najednou je všechno oficiální, v podstatě je ruka v rukávě a jen se čeká, kdy to zapečetí prsten. Vidí to tak obě rodičovské strany a jedna strana pra-rodičovská. Nikoho nenapadlo, že to možná není tak úplně konečný stav věcí. Naopak, všichni myslí na "happy end", a to tak urputně, že když jsem přišla k rodičům, oznámit velkou novinku o Erasmu, nejdřív si mysleli, že jsem těhotná, pak že mě F. požádal o ruku, a nakonec že jsem potratila (ne, jejich myšlenkový pochody taky nechápu). "Ne, pane bože, jde o moje studium!" Touto větou jejich zájem o věc silně poklesl, dokud matka nespustila scénu ohledně starosti o kočky...Jako, ne že by mě to samotnou nenapadlo, že by tohle mohl být happy end. Ale s odstupem času si prostě nejsem tak jistá. To, že máme podobné touhy cestovat, je sice hezký, ale naše vize budoucnosti se dost liší. Já chci žít v zahraničí, on tady. Já chci být co nejdál od rodiny to půjde, on chce být blízko. Já nechci zakládat rodinu, on ano... A tohle jsou fakta, která se nezmění, nehledě na to, kolik lidí mi bude neustále opakovat, jaké mám štěstí, že je F. přesně takový, jaký je. Jenže tohle to, co od života chci? Člověka, který mi už nejednou vytkl, že nejsem takový romantik, jako on? Člověka, který lpí na dárcích coby projevu náklonosti, když je tohle pro mě nepodstatná blbost?
Ach.
Carroline mi onehdy říkala, že v našem věku je to ve vážných vztazích jednoduché: dva jsou spolu pět let, a buď to budou táhnout dál, nebo arrivederci. Prosté ujasnění si budoucnosti a zhodnocení souhry názorů. Ale jednoduché to rozhodně není. A pět let je moc dlouhá doba. Jestli je to člověk, se kterým chcete strávit zbytek věčnosti, poznáte do dvou let, a někdy stačí pouhý týden (a někomu den)... Cha, ještě loni jsem se hádala s Medvědem, že na poznání toho druhého je potřeba víc času. Seděli jsme všichni čtyři pod rumunským nebem, vzduch voněl jako moře, měli jsme už trochu popito, a já si tvrdohlavě dupala nožkou, že člověka důkladně poznáte až po letech. Teď vidím, že jsem se spletla, a že on měl pravdu.

Je fakt, že neznám každý zákoutí jeho duše. Dost možná mám jen představu o tom, kdo ve skutečnosti je. Nebo je tak plochy a jednoduchý, že vlastně vidím úplně všechno. Kdo ví. Já mu rozhodně nedovolila, aby poznal moje temné kouty. Spoustu věcí mu tajím, s přáteli mám uzavřené dohody, do jakých věcí při hromadném setkání nerejpat, a rodičům jsem několikrát zdůrazňovala, aby si v jeho přítomnosti dávali bacha na hubu. A proč? Protože v jeho očích jsem (ještě pořád) dokonalá bytost, vlastně až mytologická. Vidí mě jako křehkou vílu, která nemá žádné lidské trable. A já ho při té představě tak trochu udržuju, tedy, ne ohledně té víly, ale ohledně těch trablí... Pochopila jsem, že poznat toho druhého, znamená svléct z něj všechny vlastní pomyslé supky, a zahledět se do samotného jádra. A přijmout to, co tam uvidíte. A tomuhle procesu nechi být vystavena.

A taky mi hryže v hlavě, jak to vlastně bude skrz tu Itálii. Nemám ponětí, co bude za rok. Budeme spolu, nebo bude všechno jinak? A pokud spolu budeme, co se stane po půl roce odloučení? Sejde z očí... nebo ne? A kdyby, nebylo by to koneckonců lepší?


Ach, cítím, jak mě opouští rozčarování. Po dvou hodinách intenzivního rýpání ve vlastních pocitech, po dvouhodinovém pokusu zformovat pocity a dojmy do slov, se moje hlava pročišťuje. Nevím, jestli je v těch hnusných slovech nějaká logika, nebo pravda. Jsem unavená, sotva vidm a chci si jít lehnout. Spoustu věcí už nejsem schopná vnímat, snad kromě toho zmatku, co jsem právě vyblila z mozku na papír.
 

Be the first one to judge this article.

Comments

1 stuprum stuprum | Web | 4. june 2016 at 2:43 | React

Estli se ti zalíbí Fulghum, tak si ještě někdy přečti Kohoutovy Hodiny tance a lásky, pěkně se doplňují. :)

2 Raven Raven | Web | 4. june 2016 at 10:42 | React

[1]: díky za tip, přidávám si to na seznam "co všechno o prázdninách přečíst". :)

3 ly ly | Web | 4. june 2016 at 12:02 | React

ještě, že máme to psaní. někdy je potřeba to na papír vyplivnout a časem to zpětně možná začne dávat smysl.. nebo taky ne, ale.. za zkoušku to stojí, right?
moc ráda bych řekla něco, co by pomohlo nebo jen nebylo nesmyslný, ale.. o týhle části života já opravdu nevím vůbec nic..
snad se to mezi vámi ujasní co nejdřív, ať tak nebo jinak.. zůstávat dlouho v takhle nejistý/nepřehledný/? situaci nemůže být dobrý pro nikoho :/
wau, rok v itálii... ^^ snad to bude fajn, na chvíli zmizet, poznat nový místa a lidi...
hodně štěstí a málo nervů ke zkouškám.. a nejen tam, nah. :)

4 Kaneli Kaneli | 5. june 2016 at 15:27 | React

No páni. Teď je nějaké přechodné období, protože jak tak koukám, tohle řeší snad všichni. Včetně mě, zarytě přesvědčenou o pravé nehynoucí lásce k jednomu člověku celý život. A teď bych byla schopna ho opustit (jestli se nevymáčkne do září /ačkoliv mi všichni říkají, ať už se na to vykašlu, že se nikdy nezmění a nemá to cemu/)? To přece nedává žádný smysl...
Každopádně ať se to mezi váma brzo vyřeší.
A stagnace a nuda! Přesně, přesně! Asi si taky přestavím nábytek...

5 Raven Raven | Web | 7. june 2016 at 0:31 | React

[4]: Ha, kéž by přesunutí nábytku všechno vyřešilo! Ale spíš je to jen ukázka toho, jak jde všechno do prdele. To žádný smysl dávat nemusí.
(Co se toho tvýho týká, taky si osobně myslím, že ses kvůli němu nabrečela už dost...ale to víš. Je na tobě, jestli tomu chceš dát další šanci, ale prosím tě, hlavně mysli především na svoje štěstí.)

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Reklama