Jeg føler det i mine årer, og det forsvinner ikke

13. december 2015 at 21:12 | Raven |  cinnamon life
Zkouškové ještě ani nezačalo, a už se na mě podepisuje. První energetický kolabs před pár dny, přesně den poté, co jsem se cítila jako chodící koule energie.

Máti dělala pořádek v kuchyni a našla starý překapávač, takže teď každé školní/akční ráno začínám hrnkem černého asfaltu. F. krčí nos, srká svůj zelený čaj a tvrdí, že po třetím hrnku kafe lítám po bytě víc než Geronimo. Uznávám, moje slovní projevy jsou po kafi tak třikrát rychlejší a pětkrát delší, než ve stavu bez kofeinu... ale jiný efekt to opravdu nemá, pořád chodím všude pozdě.



Mimo školu jsem oslavila malý vítězství začátkem prosince, kdy jsem prodávala cínový vojáčky při rekonstrukci bitvy u Slavkova. Jelikož mám hrůzu z komunikace s lidmi, bylo prvních pár hodin vyloženě utrpení, ale pak to všechno opadlo a já si připadala stejně jistě, jako předloni v kavárně. Dokonce mi bylo líto, když jsem dvě hodiny před koncem akce vyprodala všechno zboží. Uvědomila jsem si, že mi práce fakt chybí, a po zkouškovým bych si ráda zase něco našla.

V posledním týdnu semestru musím odprezentovat Nidaros a nějak zvládnout Olomouc, kde nesmím chybět...a pak konec. Vtipný je, že ještě pořád nemáme vypsaný žádný termíny na zkoušky. Jsem přihlášená na jeden (z celkových osmi), a jediná další zkoušková perlička byl páteční email, kde nám v pravěkém náboženství nabídli "vstřícný termín" zápočtu, kam nemusíme nosit zpracované komentáře (HELL YEAH!), ale je už ve středu odpoledne - což by nebyl problém, kdybyste neměli celej víkend a pondělí už úplně zabitý něčím jiným, že. Po obdržení tohoto mailu přišla panika a idilický páteční večer v sestavě F., sestra a já, plnou mísou nachos s pálivou omáčkou, a neustálým sakrováním nad neolitem (já) a derivacemi (sestra).

Už téměř pravidelně trávím úterky v režimu "40 a dost" (od úterního rána do středeční půlnoci, v posloupnosti kafe-škola-kafe-škola-nákup jídla-celonoční práce-kafe-škola-koma). Název "40 a dost" odvozen od faktu, že víc jak 40 hodin bez spánku nezvládám. Je to docela brutální metoda, ale seminárky postupují o něco lépe. (Jedna naštěstí odpadla, ale dvě ze tří mi pořád nedávají spát, a jestli s nimi prolezu, bude to zázrak.)
Většinu času tak trávím v seminární knihovně a vztekle opisuju moudré knihy, ve zbytku se vyhýbám Folettimu - neúspěšně, našel mě a vynadal mi do flákačů za mou opakovanou neúčast na Středověc Jinax... a při příští příležitosti si to zopakuje, protože jsem nedošla na přednášku, kterou jsem se odpřísáhla ve svém flákačství polepšit - a nakonec téměř po roce potkávám A., celého zářícího, protože konečně dopsal bakalářku, a obdržím pozvání na rande. Mám kofeinový absťák a kruhy pod očima mám až u kolen, ale prý mi to moc sluší. Neurčitě odpovídám a schovávám se v knihovně.

Tak nějak si uvědomuju, že se od určitého věku začíná předpokládat, že jisté věci jsou už navždy, a tato skutečnost mi uzluje žaludek víc, než nadcházející zkouškový.
F. tu v podstatě nežije, ale v praxi tu vždycky pár týdnů je, ráno nosí z pekárny sladké, stále mi vybavuje kuchyň nepostradatelným náčiním, bez kterého jsem byla schopná žít přes dva roky, vyměňuje prasklé žárovky, na které nedosáhnu, a když jde spát první, krade mi peřinu i polštář. Věšíme na okna svítící vločky, systematicky vytváříme svícny z lahví od vína, sháníme pro okolí drobnosti pod stromeček a vymýšlíme nové variace rajčatových špaget. Většinou ráno odcházíme spolu, a když přijdu večer domů, v 80% případů je tady. Je to trochu zvláštní, ale když nemyslím na nic jiného, než na přítomný okamžik, jsem opravdu šťastná, že je vše tak, jak je.

Přesto cítím, že nejsem tak úplně v pohodě, jak bych chtěla být. Vrací se mi noční můry. Pohled na jisté věci vyvolává nepříjemný asociace a vidiny. Zase se bojím ostrých hran. Stačí jeden pohled a před očima se mi objeví rudá, rozšklebená rána a krev. Došlo to tak daleko, že manipulace s nožem je stresující činnost, a struhadla se už nedokážu ani dotknout. Včera jsem na trzích míjela kuchyňské potřeby, a pouhý pohled na nabroušený kráječ sýra mi zvedl žaludek tak, že jsem se na místě málem pozvracela. Je to jako ten dávný sen, kdy se mě pronásledovalo mé zlé Já, a střídavě mě zabíjelo a hojilo. Všechna zranění se mi ihned zacelila, ale ten pocit bolesti zůstával, a byl tak intenzivní, že trval i dobrou chvíli poté, co jsem se probudila. Teď cítím to samé, ten pocit pluje v mých žilách a nechce odejít. Možná je to jen stresem a únavou, a všechny ty hnusný myšlenky zase zmizí... Musí zmizet. Pokud mám v něčem jasno, pak v tom, že si nechci znovu projít tím, co jsem tak těžko překonávala. Opravdu doufám, že je to jen stresem a únavou.


Tohle je nakonec delší článek, než jsem zamýšlela. Je dost možný, že přes zkouškový tu bude zase chvíli ticho...
 

Be the first one to judge this article.

Comments

1 Kaneli Kaneli | 13. december 2015 at 22:41 | React

Neljäkymmentä tuntia ilman unta?! Ei, vain lopettaa tämän (ja kyllä, tiedän miten se on vaikeaa tentti aikaa... mutta hunajaa, mennä nukkumaan joskus).
Älä ajattele kamala veitset ja miettiä kynttilät lasillista viiniä ja lämmin yötä F. On parempi. Ehdottomasti jälkeen tentti ajan. Toivotan teille onnea kaikki tentit ja lukukauden työtä. ;)

2 stuprum stuprum | Web | 14. december 2015 at 23:45 | React

Tak bohatou nadílku ranďat, radostí i nápadů přeje Joulupukki.

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Reklama