Tilbake til skolen... eller ei?

7. september 2015 at 18:12 | Raven |  cinnamon life
- výlet do Tovačova. Zámek, nejstarší renesanční portál na sever od Alp, kouzelná zrcadla a jedno přání. Nová tradice, protože jedno přání ročně se zdá být optimální vesmírnou nabídkou.
- Mezinárodní folklorní festival. Podivný představy a stupidní úsměvy. Pár trapasů a výčitky svědomí. F. v kroji vypadal až neskutečně sexy, ehm.
- zbytek týdne s Janne u mně v bytě, sci-fi maraton, popcorn a fantazírování o tom, co by se mohlo dít za tři až pět let, aneb kočky, vegetariánská kuchyně, velká knihovna a v podstatě hippie grupáč s prvky komunismu. (lol)
- kafe s M. namísto pondělního spánku (pozn.: sehnat dárek k narozkám)
- středeční workshop v MG, aneb yay, udělala jsem si vlastní pasparturu!

Příjemně strávený konec srpna. Má to jen jednu vadu: každá akce si nárokuje dva dny. (a každá z těchto akcí je také více či méně provázena drobnými ataky, ale to je už bohužel samozřejmost)
Za jeden akční den platím dvěma dny nepoužitelnosti. Pořád balancuju na hranici vnímání, víte. Jednou si říkám, že je to na můj stav přiměřená daň, a podruhé se mi chce brečet, že nemůžu nikdy žít víc než na půl plynu.
Ale opravdu se snažím moc se nelitovat. (Takže fňukám, jen když jsem sama, jen tady, a pouze když v noci nemůžu spát.)

Byla jsem si pro recepty u svých doktorů a za dvě krabičky povzbuzujících léků jsem nechala v lékárně přes 400. Na vybrání léků na spaní a na antikoncepci momentálně nemám, leda bych chtěla umřít hlady. (Aneb otec zapomněl na měsíční příspěvek... zase.)

Ale z pohledu rodinných pout... průser.

V sobotu se rodiče vrátili z dovolený. Tak nějak jsem očekávala, že se hned pohádám s matkou, protože jí oznámím, že nemůžu jet začátkem školního roku do Řecka, protože nemůžu a ani nechci chybět ve škole. (Jo, těším se do školy. A jo, vím, že jsem jediná. No a co.) První konfrontace proběhla včera večer, a kupodivu velmi klidně, stylem "no, tak co s tím?", a zdálo se, že se vše vyřeší v klidu a pohodě. A dnes? Dnes to evidentně probírala s otcem, takže když jsem přišla na kus řeči, zjistila jsem, že se z dovolené stal problém mezinárodního měřítka. Kam se hrabou uprchlíci.
Jak si to jako představuju, že celou dovolenou zruší?! No to tedy ne! No a co, že budu chybět ve škole? Kdybych byla v nemocnici, tak taky bude problém s docházkou? (Noneasi...)
Ale největší problém všeho otec teprve nadhodil: "Já přece nevyhodím na storno poplatku čtyři tisíce!"
Hned mi bylo jasný, že mu o nic jinýho nejde. Chtělo se mi poznamenat, že není schopen 'vyhodit' tři tisíce ani na vlastní dceru, ale radši jsem držela hubu. I bez poznámek jsem byla seřvána, že si nehlídám začátek školy, že nemám zapsané nachlup stejné přednášky jako ostatní, a že si to mám nějak ošéfovat, protože se mám každopádně připravit na to, že pojedu. Už v tuhle chvíli se mi žaludek zasukovat do námořnickýho uzlu.

Samozřejmě se řeší se varianta, že by jel otec místo mně. Pokud mu ale dovolenou v práci zatrhnou, tak "musím" jet já.
Ano, vybrala se kulturně bohatá oblast, abych viděla památky.
Ano, vybíral se pozdější termín zase kvůli mně, protože nezvládám horka ani tady, natož abych je přežila v Řecku.
Ano, uvědomuju si, že to není levná záležitost, a že řešit změny dva týdny před odjezdem není úplně dobrý.

...ale než jet s tím, že jsem prostě jet "musela", to bych radši nejela nikam. (Nadšení v týhle situaci? Leda hovno.) Už teď jsem ve stresu z představy, jak budu stíhat přesuny mezi přednáškami, jestli se stihnu nahlásit na zajímavý témata na referáty, a jak se poperu s administrativou na studijním. Ale představa, že týden v Řecku strávím v hotelu nalepená na wifi a budu neustále kontrolovat změny v rozvrhu a zápis předmětů (což není zadarmo), a že nebudu celou dobu myslet na nic jinýho, než na to, co všechno budu muset po návratu dohánět, nebo že hned po návratu budu muset veškerý posraný změny řešit přes studijní, protože už bude po "týdnu změn" a já sama už v systému nezmůžu ani fň... ne, ne. Jen z té představy se mi zvedá žaludek. Vážně se mi z toho dělá fyzicky blbě už teď.

Upřímně doufám, že otci tu dovolenou dají. Jinak budu muset matce natvrdo říct, ať to zruší. Jistěže to bude průser. Matka bude nasraná. Otec bude vzteky skákat metr do vzduchu. Pravděpodobně dostanu pár facek. A každopádně z toho bude ostuda na příštích pět let. Ale sakra, tohle podstupovat nechci. Klidně jim část splatím, když jim to udělá radost. Ale nepojedu tam.
 

Be the first one to judge this article.

Comments

1 stuprum stuprum | Web | 8. september 2015 at 18:29 | React

Hned bych jel místo Tebe. :) Celý den na pláži popíjet uzo a sledovat racky, woaaa. :D

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Reklama