Gi meg din hånd, vil vår verden brenne.

16. august 2015 at 22:05 | Raven |  cinnamon life
Nějaký pátek jsem se neozvala. Nějak nebyl čas. Týden po návratu z nemocnice jsem se opět sbalila a jela pryč, tentokrát do Itálie. Tři dny poznávání cizí kultury, tři dny plné umění, dobrého vína a především... nepředstavitelnýho vedra. S paraplíčkem a celá v černém jsem působila tak trochu nepatřičně (prý jsem vypadala jako Barnabas z Temných stínů, heh). K Itálii se pak ještě vrátím v samostatném článku...

V daný moment opět nejsem doma. Jsem s holkama na Vysočině a ještě pár dnů tu pobudeme. Je tu příjemně chladno a rozpálený Brno mi nechybí. Když tak nad tím uvažuju, za celý prázdniny (resp. za uplynulou část) jsem strávila mnohem víc dnů v něčí společnosti, než sama. A přiznávám, že většinou šlo hlavně o společnost F. Byl u mně, než jsem jela do Itálie, a pak semnou strávil několik dnů v kuse, než jsem jela na Vysočinu. A zítra přijede sem, spolu s Richim a D. Poprvé za tu tříletou-čtyřletou tradici existuje někdo, kdo sem přijede kvůli mně, přímo za mnou. A je to zvláštní pocit.
Těším se.
Už možná proto, že si tu letos připadám jaksi nepatřičně. Nebo jsem prostě jen odvykla ryze dívčí společnosti, která se občas baví dost kousavým humorem na můj účet. - Holky mě nevzbudily, protože věděly, že si nemůžu vzít léky (pily jsme alkohol) a obě se motaly v kuchyni a připravovaly oběd. Když jsem se vymotala z ospalosti, zeptala jsem se, s čím můžu pomoct. Odpovědi "Hmmm, ani ne...ale můžeš být prezident tamté židle!" a "No, ne, běž se radši vzpamatovat ze spaní." následoval smích, jakoby šlo o úžasný vtip. Dotklo se mě to víc, než bych si byla ochotná připustit. - Takže to v praxi vypadalo tak, že první den, po první poznámce o mém spánku, jsem utekla ven, kde jsem se na trávě rozbrečela jako malé děcko.
A není to jen o spaní, ale kdykoliv, když si vezmu do ruky knihu, nebo se podívám na email, a nebo se jen třeba chvilku nevyjadřuju, už jsem odstižena z hovoru. Jistě, argument, že je to moje vina, je možná na místě... ale holky tu také mají knihy nebo noťas, a i když jedna čte a druhá pročesává net, stejně se spolu baví. Jen semnou ne. Stejné možnosti. Jen odlišný přístup...

Tak, a teď si připadám jako trapná třináctka, co se snaží vypsat z pocitu odstrčenosti. A dokonce i trochu brečím. Zase. Bože můj... možná bych měla všeho nechat a jít do postele. A vzít si podpůrnou drogu, abych alespoň měla pocit, že jsem se odstřihla sama, z vlastní vůle. Usnu s BlutEngel a budu si přestavovat, jak celej svět hoří.


(Tímto se omlouvám za chyby a překlepy, kterých je jistě požehnaně, protože nejsem zvyklá psát na blog z noťasu, a nemám tu ještě nastavené zobrazení chyb...)
 

1 person judged this article.

Comments

1 may may | Web | 17. august 2015 at 23:43 | React

Hlásím, že Brno zchladlo.
Je to dost fajn, jak usilovně chčije.

Je to zvláštní, jak snadno se může z holčičího kolektivu stát přechodná smečka saní.

2 stuprum stuprum | Web | 22. august 2015 at 3:08 | React

Bezcitné kámošky. Měla bys jim vytmavit slunko. :)

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement