liten seier over tristhet

5. april 2015 at 5:32 | Raven |  cinnamon life
Dnes je jeden z těch dnů, kdy si s každým nádechem připadám těžší. Vůně země ve vzduchu mi zahlcuje plíce jako tekutý dehet. Slunce mě svými slabými doteky zapichuje do chodníku a já nemám sílu pohlédnout mu do tváře. Každý krok dopředu je boj. Únava vrcholí, ale pořád ne a ne překročit lajnu a poslat mě k zemi.
Léčím se hlasitou hudbou. Nechávám ji puštěnou celou noc a nechávám se jí uspat. A od dvou do pěti si opravdu docela odpočinu. V pět ráno mě budí Carroline.
Další uřvanej telefonát o chlapech, vztazích a ne-vztazích, o nejistotách a touhách. Zuřím a odsekávám, upřímnost zase jednou převzala vládu a já od plic syčím věty, který bych jí za jiných okolností neřekla. Když pak zavěsím, nemůžu spát až do rozednění. Nejsou to výčitky, co mě drží vzhůru, je to vztek. Proč je pro ni tak důležité cítit, že ji někdo miluje? Proč se mi zdá, že bez toho pocitu prostě není schopná existovat? Co si tím dokazuje?
Před polednem mi volá znova, a znova mě budí. Nemám ani sílu být nepříjemná.

Šla jsem k matce na vafle se šlehačkou a jahodami, vyblít se z dnešní noci. A ona stála v koupelně, byla oblečená a chystala se jít kamsi na kafe. Málem jsem se rozbrečela a hned nato jsem se vztekla. Odkdy jsem sakra závislá na kontaktu se svou matkou? A proč mě to zamrzelo, když si jednou za uherskej rok vyrazí ve volným čase ven?
Náš vztah byl založenej na nepsaný dohodě, že se jednou týdne z vlastní iniciativy objevím, aby bylo jasný, že žiju, a že občas přijmu pozvání na oběd. Tak to mělo i zůstat. Takže jsem si snědla svou dávku vaflí a rychle jsem utekla domů, protože sdílet místnost naráz s otcem i ségrou je na mě trochu moc.

Léčím se hudbou. Léčím se hudbou. To si stále opakuju, když mě M. táhne na Hrnem Brnem, nejdřív do Mersey, a poté do Metra. Nemám náladu na davy, ale věřím, že uslyším alespoň nějakou dobrou hudbu. Ale příliš hlasitá hudba není vždy ideální (nemluvě o tom, co hrají - především pak v Metru) a davy lidí kolem mě ničí víc, než obvykle. Dokonce se mi ani nedaří rozplynout ve světlech. Ale večer se nakonec vyvinul lépe, než jsem čekala. Už dlouho mě nikdo ve čtyři ráno za úplňku nedoprovázel domů. Malé vítězství nad smutkem.
 

Be the first one to judge this article.

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Reklama