April 2015

hva i helvete er det som skjer - cruelest drøm, virkelighet

25. april 2015 at 23:14 | Raven |  cinnamon life
Ponořená do umění, práce a plánování nemám moc času myslet na sračky. To je dobře. A jelikož chci, aby to tak zůstalo, zahlcuju si léto tolika plány, že se snad nikde nezdržím déle jak týden. Ale to nevadí. Být v pohybu pomáhá, myslím jen na to, co se děje, takže stačí zařídit, aby se toho dělo hodně. Pouštím si pořád dokola The Offspring a Rammstein a píšu si plány.
Začínám už v květnu: Animefest, po zkouškovým Rumunsko, pak brigáda, Jedovnice, Řím, zase brigáda, Vysočina, Řecko s matkou... a odtud rovnou do školy, zpět ke galeriím a knihám o umění. Vypadá to jako perfektní plán - zahltit se plány, nezastavit se, nemyslet na nic, jen na to, co se děje. Nic víc. Zkusit žít. Ne přežívat, Žít.

Něco je v pohybu. Asi se pomalu dávám dohromady - a to ve více smyslech slova...
V mém životě se objevil nový člověk. Stalo se to náhodou, jak jinak. Říkejme mu F. A tak jsme se párkrát sešli. A kdykoliv, když jsem s ním, zapomínám na všechny sračky kolem a dokonce se upřímně směju. A dokonce, i když s ním nejsem, tak se cítím o dost líp.
A tohle není dobrý. Totiž, je to dobrý, ale přitom není. Nechci se dávát dohromady kvůli někomu jinému. Chtěla jsem to kvůli sobě, chtěla jsem to udělat pro sebe, protože přestat sám sobě ubližovat může člověk teprve tehdy, když přijme sám sebe a věci kolem sebe tak, jak jsou. Pak si přestane ubližovat a dá se dohromady a získá sílu nějaké věci změnit (všechno změnit prostě nejde, že).
Nebo tak jsem to měla v plánu udělat. Myslela jsem si, že to tak bude.
A ono ne.

A teď to vypadá, že se lepším jen kvůli iniciativě člověka, kterýho sotva znám, a se kterým je mi až podezřele dobře. Vypadá to, jako by mě zachraňoval, a toho se docela bojím, protože ten člověk nemá nejmenší ponětí, do čeho se to vrtá.
Like, I'm happy I'm fine, really, but... what the hell is going on?

fortsatt fast inne i denne sorgen

18. april 2015 at 0:59 | Raven |  cinnamon life
Vychlastat ve třech lidech dvě lahve ochucený Amundsenky pod patnáct minut asi není úplně dobrý. Motá se mi hlava a teď už i žaludek. (A ségra je na mě nasraná.)

Přecitlivělost pokračuje, dokonce se snad stupňuje. (Je to vůbec možný?)
Po dvou týdnech vyprahlosti pět minut slz. (To už brečím víc, když si vyndávám z očí čočky.)


Udělala jsem to zase. A lhala jsem babičce, když jsem řekla, že se mám dobře, že se nic neděje, že nejsem smutná.
Stydím se za svou slabost. Stydím se za sebe. Nesnáším to.

jeg ønsker ikke å leve som dette

12. april 2015 at 0:54 | Raven |  cinnamon life
Jednu noc v tomto týdnu jsem spala klidně, v tichu, a vlastně jako normální člověk - po celých šest hodin. A ráno jsem se probudila v dobré náladě, dokonce jsem se usmívala a udělala jsem si k snídani špenátovou omeletu. Ten jeden den to bylo docela fajn. Jistěže tenhle stav nemohl vydržet.

Zas to řeším utíkáním. Jinak to prostě neumím.
Když je mi zle, utíkám do postele. Ze školy, z knihovny, z města... vždycky se zavřu u sebe v bytě a schovám se do postele. Choulím se pod peřinou, zakrývám si oči a vší silou se bráním myšlenkám. Přeřvávám je hudbou. Je to tak intenzivní, že hudbu nevypínám ani na noc. Pro jistotu. Pro těch pár hodin spánku, co nepřináší odpočinek. (Never surrender a Would it Matter od Skillet mám vypálený v mozku do konce života.)

V koupelně koukám na žiletku a ona kouká na mě. A tak na sebe zíráme třeba 20 minut. Svědí mě ruka, ale řeknu si, že tolik to ještě nebolí, a zalezu si do postele. A pak si vzpomenu na M., jak se mi v jednu chvíli podívala na zápěstí, a i když nic nenašla, stejně jí to došlo. A pak hodinu bezmocně zatínám zuby. Už nemůžu ani brečet.
Buď jsem úplně prázdná, nebo je všeho moc. Nikdy něco mezi. Vždycky extrém.

Still stuck inside this sorrow, I've got nothing and going nowhere.
I don't wanna feel like this tomorrow. I don't wanna live like this today.

Na střeše bylo chladno a otec mi důrazně řekl, ať nechodím ke kraji. Nešla jsem - znám ty svoje nutkavý potřeby skákat do prázdných prostorů. Držela jsem si odstup a dívala se na Brno, a najednou jsem měla strašnou potřebu vykřičet všechno, co se ve mně nahromadilo. Bylo to tak silný, vyvěralo to napovrch čím dál rychleji. Nadechla jsem se, otevřela pusu... a nevyšla ze mě ani hláska. Svěsila jsem hlavu. Vítr mi hnal do očí prach, ale stejně jsem nedokázala začít brečet.
Sedla jsem na schodek a pozorovala, jak mi otec vyrábí maketu dýky. Nepočítala jsem s tím, že to opravdu udělá. Ale on s tím začal dokonce sám. Namáčel ten kus dřeva do mořidla, dokud neměl červený prsty, a když to zaschlo, zkoušel to ozdobit zelenou stužkou. Trochu se to krčilo a nešla mu obtočit špička. Pořád opakoval, že se mu to vůbec nelíbí, i když jsem ho ujišťovala, že to tak stačí. "Ne, tohle není podle mých představ," odbyl mě a začal vymýšlet způsoby, jak to vylepšit.
A jak jsme tam tak seděli a blížila se bouřka, ochladilo se a já si vzpomněla, že když jsem byla malá, nikdy mi s ničím nepomohl a nikdy nebyl ochotný něco dotáhnout do konce. Většinou jsem po urputném přesvědčování a doprošování skončila s brekem, že "to není podle mých představ", a on se vždycky naštval a odmítal mi dál pomáhat. "Jsi nevděčná. Už po mě nikdy nic nechtěj," říkával.
Ale dneska to bylo jinak. "To je strašný. Zítra s tím musíme něco provést," uzavřel.
Skoro to znělo jako omluva.

djevelen i klokketårnet

9. april 2015 at 0:55 | Raven |  cinnamon life
Jsem přecitlivělá, agresivní a všechno si beru osobně. Stačí nevinná poznámka a chce se mi řvát, brečet a kopat do všeho kolem. Mám pocit, že na mě všichni útočí, že ve skutečnosti nejsou rádi, když mě potká něco dobrého, a že mi musí neustále připomínat, že nejsem nic než zoufalec... A já se neumím dost dobře bránit, a ani nemám kvalitní brnění, abych tomu odolávala. (I když ve skutečnosti na mě nikdo neútočí a já bojuju jen proti vlastním představám.)

[ Je to děsivá představa, ale jsem jako pochodující granát. Jen čekám, až mě někdo odjistí tak, že skutečně vybouchnu, a moje střepiny nenávratně zničí všechno kolem. Pak už nezůstane nikdo, kdo by mi ublížil/pomohl (nehodící se škrtněte). Tohle mě docela děsí a zároveň mě to uklidňuje... ]

Důkladně se sypu, hádám se s Carroline, štěkám na M. a seru na školu. Nechci chodit mezi lidi a nechci být zavřená doma. Ale radši trpím v davu, než riskovat samotu jen s vlastníma myšlenkama.
Už zase nemůžu spát v tichu. Hlavou mi neustále rezonuje ta posraná věta "nejsem dost [-doplňte cokoliv dle libosti-]". Nejsem schopná se jí zbavit, je to ďábel ve zvonici. Krade mi spánek a vůli k čemukoliv.

Prosím, mohla bych příští dva měsíce nějak důstojně přežít prospat?

liten seier over tristhet

5. april 2015 at 5:32 | Raven |  cinnamon life
Dnes je jeden z těch dnů, kdy si s každým nádechem připadám těžší. Vůně země ve vzduchu mi zahlcuje plíce jako tekutý dehet. Slunce mě svými slabými doteky zapichuje do chodníku a já nemám sílu pohlédnout mu do tváře. Každý krok dopředu je boj. Únava vrcholí, ale pořád ne a ne překročit lajnu a poslat mě k zemi.
Léčím se hlasitou hudbou. Nechávám ji puštěnou celou noc a nechávám se jí uspat. A od dvou do pěti si opravdu docela odpočinu. V pět ráno mě budí Carroline.
Další uřvanej telefonát o chlapech, vztazích a ne-vztazích, o nejistotách a touhách. Zuřím a odsekávám, upřímnost zase jednou převzala vládu a já od plic syčím věty, který bych jí za jiných okolností neřekla. Když pak zavěsím, nemůžu spát až do rozednění. Nejsou to výčitky, co mě drží vzhůru, je to vztek. Proč je pro ni tak důležité cítit, že ji někdo miluje? Proč se mi zdá, že bez toho pocitu prostě není schopná existovat? Co si tím dokazuje?
Před polednem mi volá znova, a znova mě budí. Nemám ani sílu být nepříjemná.

Šla jsem k matce na vafle se šlehačkou a jahodami, vyblít se z dnešní noci. A ona stála v koupelně, byla oblečená a chystala se jít kamsi na kafe. Málem jsem se rozbrečela a hned nato jsem se vztekla. Odkdy jsem sakra závislá na kontaktu se svou matkou? A proč mě to zamrzelo, když si jednou za uherskej rok vyrazí ve volným čase ven?
Náš vztah byl založenej na nepsaný dohodě, že se jednou týdne z vlastní iniciativy objevím, aby bylo jasný, že žiju, a že občas přijmu pozvání na oběd. Tak to mělo i zůstat. Takže jsem si snědla svou dávku vaflí a rychle jsem utekla domů, protože sdílet místnost naráz s otcem i ségrou je na mě trochu moc.

Léčím se hudbou. Léčím se hudbou. To si stále opakuju, když mě M. táhne na Hrnem Brnem, nejdřív do Mersey, a poté do Metra. Nemám náladu na davy, ale věřím, že uslyším alespoň nějakou dobrou hudbu. Ale příliš hlasitá hudba není vždy ideální (nemluvě o tom, co hrají - především pak v Metru) a davy lidí kolem mě ničí víc, než obvykle. Dokonce se mi ani nedaří rozplynout ve světlech. Ale večer se nakonec vyvinul lépe, než jsem čekala. Už dlouho mě nikdo ve čtyři ráno za úplňku nedoprovázel domů. Malé vítězství nad smutkem.

søvnløshet

2. april 2015 at 4:24 | Raven |  cinnamon life
Sama sebe přesvědčuju, že zvolený způsob řešení problémů, je přijatelný. Potřebuju se jen držet určených úkolů, ničit se pohybem a občas upustit páru. V praxi to znamená nutit se do věcí, na který mám chuť se vykašlat, pořád chodit a ráno běhat na šalinu nehledě na auta kolem (onehdy jsem jednomu řidiči způsobila infarkt, vběhla jsem mu totiž přímo pod kola), a občas, jen v krajní nouzi, otevřít starý rány. Dívám se na sebe a pořád si opakuju, že tohle je jeden ze způsobů, jak to ustát. No jasně.
Paradox všeho je, že jediná další věc, co mi pomáhá udržovat se ve zdánlivé normálnosti, je trávit čas u našich a kecat s matkou. (!!) Sedíme v kuchyni, tlacháme o ničem a nehádáme se. Když se chystá do práce a v koupelně si upravuje vlasy, vezmu z její police nějaký červenoknižní brak a zabíjím čas kritizováním. Já kupuju brokolici a vaříme z ní skvělou polívku. Ona kupuje vafle a plácáme si na ně marmeládu a nutelu. Dneska dostala nápad, že zítra udělá šlehačku, a dáme si vafle s domácí šlehačkou a čerstvýma jahodama.
Vafle s jahodama pro všechny. Vafle za světovej mír.