hallo mørke, min gamle venn - jeg må snakke med deg igjen

27. march 2015 at 2:27 | Raven |  cinnamon life
Koncem ledna letošního roku jsem si na radu své milované babičky začala psát deník. Potřebovala jsem se vypsat, utřídit myšlenky a uklidnit se, ale nebyla jsem připravená vrátit se sem. Ale rok je dlouhá doba.

Nebyl to vyloženě špatný rok. Chodila jsem na jazykovku a dělala norštinu. Dostala jsem se na vysokou a vybrala jsem si dějiny umění. V létě jsem tiskla trička, účastnila se Animefestu, jela na Rokáč a na Vysočinu. Pila jsem spoustu brusinkové vodky a kouřila spoustu cigaret. S Michim jsme se přes léto dali dohromady, a já si připadala jak v sedmém nebi.


Pak přišel rozchod, probrečený narozeniny, podzimní zhoršení. Vrátily se potíže se spaním. Stres to jen zhoršil. Vánoce v rodinném kruhu s rakovinou. Konstantní lhaní člověku, který mě vychoval. A pohled v jejích očích, co říká "já vím, že ne". Silvestr v kruhu přátel, a přesto sama. Žádný novoroční polibek. (Už několikátý rok.) Věta "bude to dobrý" se asi stala mou mantrou. První zkouškový bylo sice úspěšný, ale za cenu šesti kil a permanentního vyčerpání. Kolečka po doktorech kvůli neschopnosti spát a omdlévání ve škole. Jediné, co mě drželo při smyslech, byl sníh, který napadl každé ráno, a každý večer už byl pryč.

21.1. - "Mám problém formulovat své myšlenky. Vždycky se mi vynoří v hlavě, celistvé, jasné... Ale když se je pokusím uchopit a zformovat, vytratí se. Drolí se mi mezi prsty jako hlína. Postrádají význam."

23.1. - "Dneškem přestávám brát zoloft."

Únor se nese v přenášení psychické nevolnosti na fyzickou. Několikrát utíkám ze školy a choulím se doma pod dekou. Jeden den se hlasitě směju a dělám ostudu po brněnských kavárnách, a druhý den nechci nikoho vidět a jen apaticky ležím v posteli a z očí mi tečou slzy. Hledám si výmluvy, proč tomu tak je. Pak je hledat přestávám. Přiznávám si, že jsem zpátky tam, z čeho jsem se před dvěma roky vyhrabala. Utápím se v minulosti a přítomnost mě topí v slzách.Úmyslně se vyhýbám babičce, protože o tom nechci mluvit, a protože nechci léky, co mi nepomáhají.

1.3. - "Tohle není stav, který přijde a odejde. A nemá cenu brát léky měsíc, dočkat se minimální úlevy a pak je honem rychle vysadit, abych náhodou nebyla závislá, a hned padnout zpátky na začátek. Zasraná houpačka. Můj stav vyžaduje léky nonstop. Do konce života. Protože jsem pochodující nádoba smutku. Všichni si myslí, že se bez pravidelných intervalů léčiv zabiju. Spíš se zabiju, pokud z té houpačky nevypadnu."

4.3. - "Stojím v kuchyni a vyhřívám se v úzkém pruhu vycházejícího slunce, když dojdu k závěru, že se mi nechce do školy. Ne, vlastně dojdu k závěru, že nepůjdu do školy. A pak nejdu ani den poté. A ani ten další. Are you Crab or Cat?"

Nebaví mě ani to, co mám ráda. Abych vůbec došla do školy a vydržela tam, musím jít na první hodinu dne, s předstihem, abych tam byla včas. Jinak hrozí, že se v půli cesty otočím a vrátím se domů. Vyhýbám se kontaktu s lidmi a před přáteli se velmi úspěšně ovládám. Neřekla bych, že se přetvařuju - prostě se jen ovládám. Brečet před ostatními je špatný. Moc špatný...

9.3. - "Lelkuju v koupelně, zabalená v ručníku se přistihnu u myšlenky, s jakým množstvím hypnogenu bych si musela lehnout do vany, aby mi nevadilo, že vdechuju vodu. Dívám se na žiletku, kterou jsem si právě oholila nohy, zarývám si nehty do zápěstí a zvedá se mi žaludek. - Každopádně, železnými zásobami hypnogenu a mlíka (alkohol je tááák přeceňovaný) nemůžu nic pokazit, ne?"

14.3. - "Ten paradoxní fakt, že umím poradit či pomoct druhým, a přitom nezvládnu pomoct ani sama sobě."

Chvilkové zlepšení, které nevydrží. Brekot, brekot, brekot. Zmizení spolužačky ze střední. Pravděpodobně je mrtvá. (Tedy pokud má štěstí.)Týden neschopnosti spát. Kompletní kolabs během konzultace. Touha s někým mluvit. Touha a s někým mlčet.
Štve mě, že když si voláme s Carroline, celé hodiny mluví o svých chlapech. Na to, jak tu holku miluju, mě její milostný avantýry s jednotnou rolí milenka/svůdnice už vyloženě serou. Snažím se nemyslet na to, že je to především kvůli tomu, že mi tím připomíná, že nejsem dobrá ani jako holka na hraní.

22.3. - "Je to právě upřímnost, co nakonec všechny odežene. Přiznej si to, nikdo nechce znát celou pravdu... Možná je chyba, že jsem si nikdy neublížila. Možná by to bylo o něco únosnější."

25.3. - "Když mě předloni napadlo, že bych si mohla ublížit, vyděsila jsem se a vyhodila jsem dědovy žiletky, co mi dal na seškrabování tuže z výkresů. Ale vždycky se najde způsob... Mám doma až příliš léků. A příliš ořezávátek."

Další porušené nikdy-jsem. Škrtla jsem už různé: patnáct, alkohol. Sedmnáct, sex. Osmnáct, cigarety. Dvacet, tráva a různé drogy na předpis. Teď škrtám další: jednadvacet, sebepoškozování.
Další den jsem zírala na svoje rány a nebylo mi do breku. Jen se mi klepaly ruce, když jsem si zapalovala asi pátou cigaretu po sobě. Malá část ve mně křičela, že tohle se stát nemělo. Ale zbytek ji umlčel, protože je konečně na chvíli ticho, klid, ten oheň ustal, já opravdu přestala vřít. Co na tom, že jsem potom porušila svůj cigaretovej a alkoholovej půst, ten sexuální držím pořád. Spolu s M. jsme se složily na krabku červenejch chesterfieldek a objednaly jsme si drink. Byla jsem strašně vděčná, že tam M. byla pro mě, i když ona neviděla pravej důvod proč.

...ani jsem si neuvědomila, kdy jsem se začala tak moc nenávidět, že jsem dopustila, abych si udělala tohle.
 

Be the first one to judge this article.

Comments

1 may may | 27. march 2015 at 20:24 | React

Tak tedy vítej zpět.
Byla by ironie, kdybychom se potkaly v Bohunicích. Tak se drž, protože tohle zní jako dno.

2 Tvidatko Tvidatko | 30. march 2015 at 21:22 | React

čím víc si říkám, že mám nějaký půst, tím více to dělám... ale momentálně mám myslím už dlouho sebepoškozovací volno... ach ne, teď jsem si to našla, necelé dva měsíce, nic moc...

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement