Sofie, II.

6. january 2014 at 23:50 |  cinnamon tales
Nazvala bych to láskou na první pohled. Ano, je možná hloupé to tak pojmenovat, už jako malé mi matka vysvětlovala, že nic takového ve skutečnosti není, ale v ten moment jsem zkrátka věděla, že se něco stalo. Něco krásného. Ale nepředbíhejme událostem.


Toho horkého letního dne jsem na louce sbírala květiny. Bezmyšlenkovitě jsem se vzdalovala od vesnice, a když jsem zvedla hlavu, stála jsem na kraji lesa. Příjemný stín lesních větví mě zlákal k procházce a po chvíli jsem už vesele běhala mezi stromy. A pak jsem to uslyšela. Hlas, kterým by andělé mohli zvát ke vstupu do ráje. Neznámá píseň navedla mé kroky k malému lesnímu jezírku, ukrytému mezi stromy.
To byl okamžik, kdy jsem pocítila něco krásného. Zastavila jsem se v úžasu, neboť tam, v mělké vodě sotva po pas, zády ke mně, stál samotný anděl. Stála tam ona.
Nikdy nezapomenu na okamžik, kdy se pomalu ohlédla přes bělostné rameno a skrz husté řasy na mě upřela své nebesky modré oči. Zlaté vlasy se jí přitom pohybu přelily po nahých zádech a mně se zatajil dech. A když se její plné růžové rty pohnuly a promluvily ke mně, musela jsem být v obličeji stejně rudá, jak byly mé vlasy. Rychle jsem sklonila hlavu, až mi lokny padly do očí, a zašeptala jsem omluvu: "Promiň, nechtěla jsem tě vyděsit."
Očekávala jsem, že až hlavu znovu pozvednu, bude jezero prázdné. Že tajemná kráska vyplašeně roztáhne svá andělská křídla, uletí pryč a já ji už nikdy neuvidím. Srdce se mi nad tou představou sevřelo strachem a bolestí.
Po chvilce jsem plaše pozvedla hlavu, jestli se mé nejhorší představy nenaplnily. A můj anděl stál přímo přede mnou, oblečen v jednoduchých modrých šatech a s úsměvem na rtech. Pohlédla na mé vlasy, jednu rudou loknu jemně uchopila do dlaně, pohladila ji a promluvila: "Nevyděsilas mě, červenko. Já jsem Kristýna. Jaké je tvé jméno?"
Od toho dne jsme byly s Kristýnou stále spolu, i když pocházela ze sousední vesnice. Scházely jsme se před východem slunce a loučily se pozdě večer, kdy vládu nad nebem převzala luna, ať už bylo horké léto nebo tuhá zima. Procházely jsme se po lese, po lukách, společně jsme skákaly přes kameny v říčce a hrály si v našem malém lesním jezeře. Sbíraly jsme květiny, pletly věnce a posílaly je po vodě, skládaly jsme mozaiky z barevných kamínků. Sledovaly jsme, jak krásné výjevy může příroda vytvořit, a žasly jsme nad drobnými změnami, které postupně přerůstaly ve velké změny ročních období. Když byla velká zima, sedávaly jsme u Kristýny doma, popíjely bylinkový čaj a vyprávěly si příběhy. Společně jsme se vrátily do dětských let, ze kterých nás doma násilně vyrvala rodina a neúprosný čas. Byl to nádherný čas, můj drahý čtenáři. Kéž bys mohl cítit, jak velké štěstí mnou prostupovalo, neboť něco takového nelze popsat slovy. Kristýna se stala tou nejdůležitější osobou v mém životě. Nedokázal jsem si bez ní představit jediný den.
Jenže přátelství s Kristýnou se z mé strany poměrně rychle stávalo láskou. Ano, milovala jsem ji. Věděla jsem si to od první chvíle, kdy jsem ji spatřila. Milovala jsem okamžiky, když se smála, když mě držela za ruku, když jsme se spolu koupali v jezeře nebo když mne oslovovala "Červenko". V modrých očích jí pokaždé plápolala jiskra nezbednosti a nezkrotné touhy. Touhy po svobodě, po životě, po jistotě. Já tu jiskru viděla a dokázala bych jí to všechno dát. Dnes to vím jistě. Jenomže tenkrát jsem byla jen vyděšená a nejistá dívčina, která se bála odmítnutí.
Jistě tě zajímá, čtenáři, jestli jsem jí o svém citu řekla? Odpověď zní ano, řekla jsem jí to. Na tu chvíli nikdy nezapomenu. Seděly jsme ve stodole na hromadě voňavého sena, vyprávěly si příběhy a pojídaly lesní jahody. Ani nevím, jak se mi podařilo sebrat odvahu k vyslovení těch slov. Najednou se mé rty otevřely: "Myslím, že jsem se do tebe zamilovala."
Kristýna se na mě překvapeně podívala a několikrát zamrkala modrýma očima. Poté se usmála, naklonila se ke mně blíž (bože, jak mi v tu chvíli bušilo srdce, je skoro nepopsatelné!) a jemně mi přitiskla měkké rty na čelo.
"Také tě miluju, Červenko."
Ne, pomyslela jsem si. Tuto šanci nesmím propásnout. Přejela jsem jí konečky prstů po tváři a jemně ji uchopila za bradu. Můj první polibek směřoval na okraj těch božských rtů, které jsem ve svých snech líbala už tolikrát. Ale mé sny mě ani zdaleka nepřipravily na skutečnost. Téměř motýlí dotek našich rtů následoval jistý polibek z její strany. Nic mne nemohlo překvapit víc. Nemohla jsem být víc šťastná. Už nikdy jsem nechtěla líbat jiné rty, než ty její.
 

Be the first one to judge this article.

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Reklama