bare la meg sove

8. august 2016 at 9:53 | Raven |  cinnamon life
Zataženo, občas kolabs. Pořád to není dobrý.

Stav před dvěma týdny: Hroutím se, je mi hůř než kdy předtím a nedokážu to unést. Všem na potkání se omlouvám za svůj stav. Cítím se zoufale a bezmocně a jediné, co mi neustále rezonuje hlavou, je babičina v afektu vyřčená věta: "Sakra, nelituj se!" Pak se omluvila. Ale to už je stejně jedno.

Stavím se na nohy jen abych zjistila, že se na nich stejně neudržím. Lžu o stavu svého nedominantního zápěstí a vymlouvám se na práci a nehodu při otvírání krabice. Vrcholem je, když svoje oslabené svaly napínám na zrezivělém zábradlí na pavlači pět metrů nad zemí, když lezu přes zamčenou branku za M.
"Jak si se sem sakra dostala?!"
"Obešla jsem překážky."

Stav před týdnem: Huntuju si tělo a zásoby použitelné energie se tenčí. Bolest, kolabs, nemocnice. Antibiotika a "hodně tekutin a klid" jsou záminka proč být zavřená doma, mít bolesti hlavy a kašlat na všechnu realitu (i když to tak úplně nechci, stejně k tomu nezadržitelně směřuju). Koukám na hřbety knih ve své knihovně a neubráním se myšlence kde se to tu všechno vzalo? Nejsem schopná fungovat. Škola? Zkoušky?! PROJEKTY?! Hahaha... Z data v kalendáři bych už měla asi panikařit.

Paradoxně, s F. jsme si to vyjasnili a teď jsme jeden pro druhého bodem, který všechno drží jakš-takš pohromadě... alespoň na dobu neurčitou.

Nevím, co bude dál, a je mi to jedno.
A až toho zase bude moc...prostě si půjdu lehnout.
 

dine lepper er som vin, og jeg ønsker å få full

26. june 2016 at 22:47 | Raven
Přepočítávání a smutky. Přestože se mi poslední zkouška povelda (stálo mě to všechny nervy a stovku na krabičku cigaret), bude zázrak, když půjdu do dalšího ročníku. Hroucení, probděná noc a v sobotu ráno na pozvání babičky na autobus do Jedovnic.

Osm ráno, první cigareta před prvním autobusem. Slunce pálí jako čert i přes stíny stromů. Jak ráda bych čekala na vlak do jiného města... možná příště. Típnu cigaretu a kopnu do sebe ledové kafe. V autobuse je mi smutno, hroutím se a nemám daleko k pláči, utápím se v "coby, kdyby" a v minulosti... A nakonec zcela spontánně píšu té jediné osobě, se kterou bych chtěla mluvit, a která je i nejdál. Zprávy co rozjasňují den a zahání smutek, dávkované ráno, v poledne, a půl noci. Slova ztracená v překladu a touha po víně. Touha ztratit se v letní noci.

Celý den se usmívám pokaždé, co mi zazvoní telefon.
"Píše ti F.?" ptá se sestra. Říkám, že ne. "Tak s kým si to píšeš?!"
"No, momentálně se šéfovou, že mám zítra vono..."

Malé posuny v kalendáři a malé smutky, nahrazeny velkou radostí z těšení. Konečně se taky těším na to, co mě čeká. Je fajn zase psát půlnoční cizojazyčné zprávy. Ještě mít s kým popíjet to víno.
Jeden víkend RfP, a ten další min kjære.

A zítra možná budu muset čelit řešení, na které se zrovna netěším...

To chce víno.

hvis jeg mislykkes, vil jeg falle fra hverandre

19. june 2016 at 18:43 | Raven |  cinnamon life
Hlavní je nepanikařit. Nádech, výdech. Nesmíš se vypařit. Počítej. To je ono, počítej.

Počítám kredity a každou chvíli začínám brečet. Druhé F svítí vedle prvního F a jejich rudá záře je tím silnější. Nezvládla jsem to. Prvotní vztek a potřeba (sebe)destrukce nad provedenou nespravedlností (co víc o tom mám kuva vědět?!) už jakž-takž polevila.

Namísto toho vzdávám další nepotřebný předmět (sbohem, historie) a pomalu formuju email s prosbou o termín na září. A počítám. Když odhodím dva předměty, zbyde mi dost kreditů na další postutp? (opravdu se nedivím, že Foletti nenávidí tenhle systém, sbírat kredity na další postup je k vzteku!) Počítám, a zbyvá mi jedna zkouška. Poslendí před létem, a poslední do kreditového minima tohoto semestru.

I kyby měl svět shořet a měsíc explodovat, tuhle musím udělat. Když to neudělám, neotevře se mi žádost na další studium. Když nebudu moct podat žádost, nejsem evidovaná v dalším ročníku, nejsem student a nemůžu si včas sestavit rozvrh. Když si nesestavím rozvrh včas, budou v září všehny předměty plný a skupiny rozebraný, a nebudu moct dát šéfové vědět, jak mám školu, a tudíž nebudu mít práci. ("studenti mají studovat, ne pracovat")

Na jedné zkoušce náhle stojí celá moje blízká budoucnost, a to ani nejde o státnice.

Hroutím se a mám chuť se na celou školu zvysoka vykašlat. Nejraději bych všechno nechala ležet a odjela do toho Říma hned, hlavně daleko od všeho a od všech, co mě ničí.


Včera se za mnou F. stavoval do práce. Zaskočilo mě to, a celou dobu našeho krátkého rozhovoru jsem měla v rukách ledové kafe a byla jsem moc zaneprázdněná jeho konzumací. Nevím, co mu mám říkat, a tak jen ploše odpovídám a uhýbám pohledem. Vyložil si to jako stud a červenání. Políbil mě na čelo a já mu popřála štěstí ke státnicím. Pak zase odešel.
A před chvílí jsem si na něm přes email vybila vztek z nezvládnuté zkoušky. Výborně, Raven, jen tak dál.

Jdu se učit. But first, let me have a cry and mental breakdown. (viz.)